Skákací boty Brno

Den 19.6. opět přispěl k pokoření další mety, co vše se dá se skákacíma botkama dělat. Na svědomí to má Olda Pyšný ze Štenberka. Netradičně pojmutý orientační běh naprosto uchvátil nejednoho skokana, já byl tradičně jedním z nich. Jeho přičiněním jsem poznal snad nejhezčí přinejmenším moravský park – olomoucké Smetanovy sady.

Ve smluvenou hodinu se na smluveném místě sešlo hned šestnáct párů skákacích bot a jejich spokojených majitelů. Cestu do centra Olomouce vážili skokani od Moravského Krumlova po Ostravu.

Po přátelském přivítání a doseznámení nových tváří následoval přesun na hlavní stanoviště. Ti svědomitější si před hopsáním střihli poctivou rozcvičku (já se jí raději vyhnul, abych nebyl v Kamčiných očích opět za naprosté dřevo ) a šlo se na to.

Po nalosování náhodných dvojiček (šest párů vč. jedné trojičky s nejmladším účastníkem Petříkem Frolkem) byly každému rozdány potřebné propozice. V rukou se nám ocitly tři listy barevných papírů – jedna mapka trasy s vyznačenými stanovišťmi (bylo jich 21) a s neočíslovanými obrázky téhož počtu. Rozkaz zněl jasně, nepustit muže s koženou brašnou… …a navíc i proběhnout trasu a přiřadit k obrázkům čísla. Zábava tak mohla začít.

Skupinky byly pouštěny po dvouminutových intervalech, polovina šla ve směru hodinových ručiček a druhá v protisměru hodinových ručiček připravené trasy. Naše skupinka byla ve složení Radek Walder, Petřík Frolek ml. a já. Další členové Jihomoravské metropole byli pěkně pospolu – Táta a starší syn Honza Frolkovi a naši nováčci Ondra s Peťou (pravdou, že v Brně přebývají pouze přes období studia, nicméně jsou naši ). Všichni tři jsme šli ve stejném směru a tak jsme se na cestě hezky doběhli – hned u druhého stanoviště.

Celá cesta byla nesmírně dobře připravena, některá stanoviště byla jasná na první pohled, u některých jsme museli naplno zapojit své mozkové buňky a držet oči řádně na šťopkách. Lavičky, ptačí budky, sochy, kmen kořene, malůvky na zemi, tagy na zábranách a mnohé jiné jsme byli nuceni objevit pro naprosto úspěšné zvládnutí tratě. V cíli nás čekala ještě poslední libůstka, pod kuželem byly schovány papírky se zapeklitými úkoly. Nám kouzelný papírek odmázl z výsledného času jednu minutku, Karlovi s Eliškou naopak připočetl tříminutovou penalizaci “stop-n-go”, Petr s Honzou museli do cíle doskákat po jedné noze, Ondra s Peťou museli sundat boty a po sérii kliků a dřepů mohli do cíle… O zábavu tedy nebylo nouze.

Po doběhu všech účastníků jsme se pustili do opravy vyluštěných čísel obrázků a následná penalizace tak určila vítěze tohoto klání.

Na prvním místě se umístila trojička Radek Walder, Petřík Frolek a já a potvrdila, že ve třech se to lépe táhne

Druhými byl nejrychlejší pár Peti a Ondry. Na třetím místě skončili Petr s Honzou.

Dostali jsme diplomy a dárky a mohli jsme se pustit do dalšího programu.

Radek Walder nám přichystal neskutečně psycho hru, která by pobláznila každého na světě :) Posléze jsme si střihli molekuly (po vzoru Lukáše Červenky z orienťáku v Plzni), následně dovednostní soutěž na botkách. Nesměla chybět tradiční společná fotka a mohlo se vyrazit na další příjemnou sobotní část – a to na jídlo.

Po jídle jsme dali věci do aut a mohlo se vyrazit do centra Olomouce. Zde však má cesta končila s ohledem na povinnosti, které mě ten den čekaly, a já tak byl nucen se se všemi pomalu rozloučit. Tímto report z pohledu mých očí končí

Oldovi a všem patří velké díky za další super den v powerbockingovém světě.