První malá zastávka proběhla u staré bobové dráhy, která se líbila hlavně klukům. A pak se šlapalo dál. S přibývajícím stoupáním se nám krátil dech a tak po chvíli bylo slyšet už jen vrzání ložisek a klapot kopýtek na kamenitém povrchu (no sem tam i trochu nadávání, to když někdo zakopl o kámen, či mu zůstalo kopýtko chycený pod kořenem).

Když jsme překročili silnici kousek od Výřivých skal, tak se cesta rapidně zhoršila a my si museli dávat velký pozor, abychom se nesložili do kapradin a borůvek, které lemovaly cestu. Mimo kamenů a kořenů se přidala i hluboká koryta vymletá nedávnými lijáky. Ale musím konstatovat, že i když cesta byla náročná, tak k žádnému pořádnému pádu nedošlo. Spíš by se dalo mluvit o lehkém usednutí do kapradin

Posledního půl kilometru stálo za to. Volné kameny a celkem strmý svah. Proto si nás možná pár turistů fotilo s poznámkou „No to mi nikdo neuvěří, že někdo šlapal na Ještěd v něčem takovým !“ Po cestě jsme se posilnili borůvkami, i když natrhat si je byla legrace.

Finální metry byly pohodové. Sice do kopce, ale po silnici. A na vrcholu už nás čekalo občerstvení a sladká odměna doplněná nádherným rozhledem a korunovaná uspokojením ze sportovního výkonu. Musím pochválit Honzu a Petříka, že to celé šlapali a hlavně vyšlapali a naši mamku za skvělý nápad.

O cestě dolů se už rozepisovat nebudu. Pohrdli jsme lanovkou a skákali si to z kopce po silnici, což oproti cestě nahoru byla procházka (nebo spíš pohopsáníčko) růžovou zahradou.

A teď trochu čísel převzatých z aplikace coach při cestě nahoru (jelikož jsem již v letech tak na cestu dolů jsem ho zapomněl zapnout ):

celková vzdálenost 5,45 km
celkový čas 2:11 hod
převýšení 461 m.

Všem skokanům vřele doporučujeme.

Skokani.

Původní myšlenka vytvořit prostředek, který urychlí pohyb, se zrodila za druhé světové války v armádě Sovětského svazu. Tehdejší technika však nebyla na tak vysoké úrovni, aby se mohly boty sériově vyrábět a tak upadly v zapomnění. O celé půlstoletí později dotáhl Němec Alexandr Böck myšlenku k dokonalosti a v roce 1999 spatřily světlo světa první novodobé skákací boty.

Do ČR doputovaly boty o pět let později. Postarali se o to dva nadšenci z Ostravy. A proto se tam tento víkend koná největší česká událost – již 4. ročník mezinárodního setkání pojmenovaného Aubria (aubria = latinsky skokan). Setkání je svojí délkou, komplexním zajištěním, rozsahem programu a díky partnerům ojedinělé nejen v Evropě, ale také v celosvětovém měřítku.Celkově 81 registrovaných skokanů z Ruska, Běloruska, Polska, Slovenska, Rakouska, Německa a Francie poměří síly s českými zástupci, kteří si v celosvětovém měřítku vedou více než dobře.A nebude u toho chybět ani Brněnský tým Street ^eMotion v počtu 9 členů.

Pokud si budete chtít udělat o víkendu výlet a shlédnout na vlastní oči, kam se posouvají díky skákacímbotám hranice pohybu a volnosti, nechte se pozvat do Ostravy. Více na www.aubria.cz.

Chcete-li okusit taje skákacích bot v Brně na vlastní kůži, neváhejte si zarezervovat hodinu s instruktorem na stránkách www.7brno.cz a již dnes můžete jít skákat. Skákání nebylo nikdy tak snadné…

O Aubrii jsme vás informovali již dříve.

Získejte volnou vstupenku do všech klubů Brněnské klubové noci!
* Navštivte v období od 1.7. do 10.7.2010 některý z podniků uvedených níže a získejte volnou vstupenku pro vstup do vybraných brněnských klubů.
* Volné vstupenky rozdáváme i na rádiu. Stačí poslouchat na vlnách rádia Krokodýl a rádia Free.
* Navštivte ve čtvrtek 8.7. promo akci SBK přímo v centru města na náměstí Svobody.
* Volné vstupenky můžete získat také na sobotním tréninku Superbiků. Sledujte skákající promo team Brněnské klubové noci 9.7. přímo na brněnském Automotodromu.

Ve smluvenou hodinu se na smluveném místě sešlo hned šestnáct párů skákacích bot a jejich spokojených majitelů. Cestu do centra Olomouce vážili skokani od Moravského Krumlova po Ostravu.

Po přátelském přivítání a doseznámení nových tváří následoval přesun na hlavní stanoviště. Ti svědomitější si před hopsáním střihli poctivou rozcvičku (já se jí raději vyhnul, abych nebyl v Kamčiných očích opět za naprosté dřevo ) a šlo se na to.

Po nalosování náhodných dvojiček (šest párů vč. jedné trojičky s nejmladším účastníkem Petříkem Frolkem) byly každému rozdány potřebné propozice. V rukou se nám ocitly tři listy barevných papírů – jedna mapka trasy s vyznačenými stanovišťmi (bylo jich 21) a s neočíslovanými obrázky téhož počtu. Rozkaz zněl jasně, nepustit muže s koženou brašnou… …a navíc i proběhnout trasu a přiřadit k obrázkům čísla. Zábava tak mohla začít.

Skupinky byly pouštěny po dvouminutových intervalech, polovina šla ve směru hodinových ručiček a druhá v protisměru hodinových ručiček připravené trasy. Naše skupinka byla ve složení Radek Walder, Petřík Frolek ml. a já. Další členové Jihomoravské metropole byli pěkně pospolu – Táta a starší syn Honza Frolkovi a naši nováčci Ondra s Peťou (pravdou, že v Brně přebývají pouze přes období studia, nicméně jsou naši ). Všichni tři jsme šli ve stejném směru a tak jsme se na cestě hezky doběhli – hned u druhého stanoviště.

Celá cesta byla nesmírně dobře připravena, některá stanoviště byla jasná na první pohled, u některých jsme museli naplno zapojit své mozkové buňky a držet oči řádně na šťopkách. Lavičky, ptačí budky, sochy, kmen kořene, malůvky na zemi, tagy na zábranách a mnohé jiné jsme byli nuceni objevit pro naprosto úspěšné zvládnutí tratě. V cíli nás čekala ještě poslední libůstka, pod kuželem byly schovány papírky se zapeklitými úkoly. Nám kouzelný papírek odmázl z výsledného času jednu minutku, Karlovi s Eliškou naopak připočetl tříminutovou penalizaci “stop-n-go”, Petr s Honzou museli do cíle doskákat po jedné noze, Ondra s Peťou museli sundat boty a po sérii kliků a dřepů mohli do cíle… O zábavu tedy nebylo nouze.

Po doběhu všech účastníků jsme se pustili do opravy vyluštěných čísel obrázků a následná penalizace tak určila vítěze tohoto klání.

Na prvním místě se umístila trojička Radek Walder, Petřík Frolek a já a potvrdila, že ve třech se to lépe táhne

Druhými byl nejrychlejší pár Peti a Ondry. Na třetím místě skončili Petr s Honzou.

Dostali jsme diplomy a dárky a mohli jsme se pustit do dalšího programu.

Radek Walder nám přichystal neskutečně psycho hru, která by pobláznila každého na světě :) Posléze jsme si střihli molekuly (po vzoru Lukáše Červenky z orienťáku v Plzni), následně dovednostní soutěž na botkách. Nesměla chybět tradiční společná fotka a mohlo se vyrazit na další příjemnou sobotní část – a to na jídlo.

Po jídle jsme dali věci do aut a mohlo se vyrazit do centra Olomouce. Zde však má cesta končila s ohledem na povinnosti, které mě ten den čekaly, a já tak byl nucen se se všemi pomalu rozloučit. Tímto report z pohledu mých očí končí

Oldovi a všem patří velké díky za další super den v powerbockingovém světě.