French contest powerbocking 2010
Uplynulý víkend byl ve znamení francouzského šampionátu pořádaném týmem Hoff Riser. Loni mohli skokani na botkách obdivovat krásy samotné Paříže a symbolicky skákat do výše Eiffelovy věže, letos se setkání a závody konaly v malém městečku na půli trasy Strasbourg – Nancy, v Sarrebourgu.
Již dopředu bylo avizováno více než sto registrovaných skokanů, z nichž rovná desítka byla z ČR. Za ČAPB byli přihlášeni Josef Ženčák, Kamila Ženčáková-Kopecká, Anča Chamrová a Radek Walder. Nicméně nešťastné zranění vyřadilo 4 dny před odjezdem Kamču z bojů o první místa. Ta musela svoji účast odříct a z logických důvodů se k ní připojili Chosse s Ančou. Za minutu dvanáct se tak hledalo trio nových tváří, kteří budou reprezentovat naši zemi. V pátek ráno si tak zabalili Lukáš Juran, Olda Pyšný a Ondřej Soudek svých pět štvestek a mohlo se vyjet závodit.
Cesta byla příjemná a velmi rychle utíkala, v sobotu ve 4:15 ráno (po cca desítihodinnové cestě) jsme mohli vytahat věci z auta a alespoň na tři hodinky jít schrupnout. Ráno nás čekala typická francouzská snídaně (která potěšila především mě), rychlé seznámení s pár tvářemi a po snídani opět krátký spánek, abychom zvládli náročný program na botkách. Před polednem jsme se odjeli do nedalekého sportovního centra zaregistrovat, přitukli jsme si welcome pivke a šlo se obědvat. Po vydatném jídle byly oznámeny organizační pokyny, byli jsme rozděleni do týmů a mohlo se vyrazit na první část setkání – soutěže ve městě.
Naše skupinka složená ze všech zástupců ČR a dvou frantíků (Chris a Arnold – popravdě jsme asi byli rozděleni jinak, ale zavládla totální anarchie a my vyrazili společně 🙂 ) byla značně veselá a komplikace s dorozuměním jsme vyřešili po svém (francouzi si opravdu nelámou hlavu s učením se angličtiny a má francouzština za ty léta, co jsem se ji učil, trošku opadla). Se zbylými dvěma frantíky jsme se dorozumívali rukama nohama a hodně jsme se u toho nasmáli. Zvláště Debora a ještě jedna slečna (ta zrzečka) na nás budou vzpomínat dodnes 🙂 Stihli jsme si zazávodit na „překážkové“ dráze, kdy jsme běhali na čas po betonových zábranách, střihnout si tanec s jablkem mezi čely, trhnout rekord v podobě počtu otáček ve skoku za půl minuty, zaskákat do dálky, co nejrychleji se zvednout ze sedu a doběhnout ke sloupu, snožmo uskákat určitou trasu do mírného kopečka a v budově nádraží opičí dráhu č. 2 složenou z kruhů, do každýhož jsme museli šlápnout. To vše za dobré čtyři hodiny.
Zábava to byla z mého pohledu naprosto fantastická. Po absolvování těchto disciplín jsme se vydali dát sprchu před večerním jídlem, pitím a zábavou. Naše chuťové buňky si smlsly na pizze, české geny nás předurčily k vypití zásob piva (proto frantíci vypravili červený kříž nad plánovaný rámec v podobě pick-upu plného malých třetinek piva 🙂 ) a šlo se do nedalekého klubu, který jsme totálně ovládli. Potěšilo nás domluvené pivko za symbolické Euro (normálně se cena pohybuje okolo 4), společnost nám dělaly spoře oděné gogo tanečnice (vč. dvou srandovně vypadajících goril 🙂 )…. Nicméně naše svědomitost (spíše to byla asi „únava“..) nás vedla po jedné hodině směr nocleh.
Největší boj se odehrával ráno a měl ho na svědomí budík – nikomu z nás se nechtělo vstávat, jen co je pravda. Přesto jsme se přemohli, já s Lukášem jsme udělali menší faux-pas a pustili se do snídaně, která nebyla určena pro nás (bez komentáře) a jelo se závodit. Bohužel nám nehrálo do not počasí a vyjížděli jsme tak za deště. U snídaně nám bylo sděleno, že se bude závodit v hale – tím odpadly běžecké závody, což mrzí především mě, popravdě i kvůli absenci Radka Barana jsem si na něj velmi věřil… 😉
Dalším velmi milým překvapením bylo zázemí, které mají místní k dispozici. Nemám slov. Žíněnky, stojany na laťky, trampolíny… Wow! Nakonec se soutěžilo pouze ve skoku vysokém a trojskoku. Součástí závodů byl i freestyle. Mohli jsme sledovat velmi dobré výkony, zaslechl jsem i něco o překonání francouzského rekordu, ale na vyjádření si počkám na stránkách Hoff Riser. Tímto se dostáváme k dle mému černé kaňce celého šampionátu. Ač mi jsou Francouzi nesmírně sympatičtí a mám tuto zemi rád (a netajím se tím, že pokud bych se měl stěhovat, tak bych volil právě ji), popravdě musím zkritizovat jejich přístup k nefrancouzsky mluvícím. Ač nás bylo cca 20 „english-speaking“ lidí, vůbec jsme se nedozvěděli, kdo a v čem vyhrál, jak byl celej šampionát bodován a hlavně co a kdy máme dělat. Několikrát jsme dávali hodně hlasitě najevo, že bychom také rádi věděli, co se děje, nicméně bez vážného výsledku – k zamyšlení.
Nicméně i přes to vše jsem velmi rád, že jsme byli součástí šampionátu, smekám klobouk před celou organizací (zajištění jídla, haly, soutěží, organizačního týmu). V naší malé republice máme ještě hodně co dělat, nicméně směr máme více než dobrý. Těším se na další podobné mezinárodní akce a jsem rád, že jsme na vlastní oči viděli akci většího rozměru, ze které si vezmeme jen to dobré.